Má být úterý, ale před úterkem je ještě sobota a neděle, kdy naposledy před odletem do Číny navštěvuju domov a vychutnávám si okamžiky maminčiny péče. Víkend trávím přesně tak, jak jsem si představoval (a naplánoval). V sobotu, po pohodlném probuzení mě čeká snad jen přichystaná snídaně, poté úplně plná vana a pouhé odmočení, po obědě přichází první vlna vyčerpání, takže jsem se na dvě hodiny patřičně zamyslel. Odpoledne jsem se ponořil do Exuperyho, večer strávil u televize, kterou jsem už asi dva měsíce neviděl – teda kromě fotbalu – poté přišlo druhé vyčerpání a pro sobotu to bylo poslední. Neděli jsem absolvoval s obdobně náročným programem. Dopoledne motocyklové závody Jakuba Smrže a Lukáše Peška, odpoledne spanilá jízda Rossiho. S nasazeným tempem jsem se jako obvykle na vlak vypravoval až na poslední chvíli, a tak maminčin odvoz na nádraží mi přišel skutečně vhod. Poslední pusa a hurrráááá do Číny...

V Praze mě čekal kompletní úklid a příprava kufru, notebooku a dalšího vybavení. Ještě štěstí, že spolubydloš nedávno odjel do Irska. Kdyby viděl, jak to tam vypadalo...

Pondělek nebyl velkým překvapením. Původní nákup ještě posledních chybějících maličkostí jsem nestihl, ba dokonce jsem nešel ani na plnohodnotný oběd a dal za vděk Subwayi a v práci zůstal až do večera. Úklid a sbalení se jsem dokončil kousek po půlnoci a mohl jsem s klidem ulehnout k spánku. Ano, ano, byl jsem trochu v očekávání a netušil, co mi zítřek přinese.

Úterní ráno bylo poklidné, ... možná až příliš. Na letišti jsme měli sraz s Vláďou, přijel jsem trochu dřív a i když už jsem několik letů absolvoval, trochu ve mně pribývala nervozita. Vybavilo se mi, jak na internetových stránkách stálo: “Jsme k Vám upřímní. Nedoporučujeme cestovat leteckou společností Aeroflot”. Zase ale ta paní říkala, že by se nebála. Přeci jenom, ... přes Moskvu? Vláďa však přišel obdobným cestovatelským způsobem jako když jsem se já před dvěma roky vypravoval na vodu: Ráno jsem se podíval z okna, usoudil, že bude teplo, vzal si jedno triko, spacák, jídlo a jel. Při té bouřce v noci jsem toho potom trochu litoval. Nicméně to ve mně vzbudilo pocit, že jsem dostatečně vybaven a že let proběhne bez komplikací.

Inu let proběhl vskutku bez komplikací, ale moskevské letiště není místem, kde bych chtěl strávit 7h čekání jako tentokrát. Obsluha byla nepříjemná, ale skutečnou tvář ukázala, když jsme si s Vláďou dali v jedné kavárničce zmrzlinu. Cena 90Kč za jeden kopeček by nebyla tak hrozná, větším překvapením bylo, že se může platit pouze v rublech nebo kartou. Byla to snad jediná restaurace, ve které nepřijímali cizí měnu. Při otázce, jestli můžeme zaplatit ekvivalent v eurech nebo dolarech se proměnila docela pekně vypadající obsluha ve skutečně nechutný obraz ruské společnosti. Ačkoli jsem hodně vstřícný, obdobný lidský hnus se už nedá tolerovat. Byli jsme s Vláďou oba rádi, že za několik dalších okamžiků opouštíme moskevské letiště. Přišlo mi, že na palubě letadla už nemůže být hůř. A teda snad by bylo záživnější, kdybych napsal, že bylo, ale let splňoval veškeré normální evropské standardy a nebylo nic, na co by se dalo stěžovat. Ba dokonce jsme dostali první řadu, kde bylo dost místa pro nohy, takže i Vláďa si docela lebedil.

O osm hodin později se před námi objevil samotný Beijing. Monotonní a paneláková zástavba mi okamžitě připomněla český obraz komunismu před více než patnácti lety. První dojem byl, že se vracím o 10 let zpět. Říkal jsem si, jaká bude tvář místních obyvatel, zda z nich bude cítit respekt k činskému režimu. Na letišti nás čekal Michael, a tak cesta k apartma proběhla bez problémů. Hned jsem vyzkoušel jedinou větu, kterou jsem se stihl v Čechách naučit a překvapivě mi řidič rozuměl. (Nii chwej shuo jing wen ma?). Anglicky však neuměl. Taxíky jsou tu dost levné, za pětadvacet kiláků, možná víc, asi tak 300Kč. Vše probíhalo parádně, na místě už bylo asi dvacet lidí, takže standardní představovačka, kdy jsem si z dvaceti zapamatoval tak čtyři jména. To mi mimochodem připomíná, že v Číně se smrt řekne obdobně jako čtyřka a Číňané jsou natolik pověrčiví, že některá nepříhodná čísla chybí třeba ve výtahu a patřičná patra taky neexistují. Přeci jen přišlo jedno malé, leč podstatné překvápko. Ukázalo se, že budeme spát na matračkách. Pár dní se to dá, ale dva měsíce je a bude fakt síla. Nicméně jsem po týdnu ulovil pohovku, která je docela tvrdá a už se mi spí mnohem líp. Trochu nezvyk jsou teploty mezi 30 a 40 stupni, není to ale tak nesnesitelné jako obdobné evropské teploty. Nevím, čím to je. Když prší, je taky pořád vedro.:) Naštěstí jsou tu všude klimošky, v apartma, obchodech, taxících, všude.

Hned první den jsme se seznámili s výborným čínským jídlem. Jí se tak, že se objedná třeba deset jídel na takový kulatý stůl, jehož vnitřek se dá otáčet, a každý si bere, co mu chutná. Je to pěkná společenská událost, všichni si povídají a jedí a pijí. Pivo se řekne "pi dziu". Mají tu však i obdobu slivovice, tradiční čínský a silný rýžový nápoj "Bai dziu". Byl jsem dost unavený, ale nabídka zahrát si večer kulečník se nedala odmítnout. Později jsem zjistil, že jsem šel s Wang Yangem (5p), Chen Jia (2p) – učitelem naší skupiny a ještě jedním Číňankem. Wang Yang patří mezi třicet nejsílnějších hráčů v Číně a nedávno hrál partii (30s na tah) s Li Chang Yao, kterou prohrál o pouhých 0.5 bodů. Je docela klidně možné, že zanedlouho bude patřit mezi 30 nejlepších na světě. Je to docela zážitek, když jej třeba vidíte, jak online rozebírá partii se světovou jedničkou a přitom to pro něj není asi nic výjimečného. Onu prohranou partii nám poté ukazoval a je až k neuvěření, jak hluboké propočty byly třeba. Navíc ji měl Wang Yang vyhrát.

Jak se doposud zdá, v Beijingu není čas ani na spánek. Ráno začínáme dost brzo, hoďku, dvě věnujeme výuce joseki, poté následuje oběd a po obědě hrajeme partii buď proti sobě, nebo simultánku s Chen Jia. Vždy následuje rozbor a komentář. K večeru je program docela volný. Fotbal je však nedílnou součástí našeho života a ani časový posun doposud neodradil největší příznivce. Bohužel ani z Česka přivezený dres našemu týmu nepomohl :(. Kousek za rohem je skvělé masážní centrum a dát si ve dvě večer foot massage nebo body massage je dalším krokem k noci bez spánku. Zatím jsem absolvoval jen foot massage, můžu vřele doporučit. Nechat se na půl hodiny oddat péči pohledné a příjemné Číňance je zážitek, pro který bych vám vaši závist ani na chvilku nevytknul. Ten večer následovala ještě diskotéka a pokud se pěkné Číňanky někde skrývají (jako že ne), tak právě tam.

Co se týče Beijingských památek, ještě jsem toho moc navštívit nestihl. Forbidden City je pro mě stále nobjeveným tajemstvím, ale dnes jsme byli v Tiantan Park (Temple of Heaven). Sloužil především v období vlády dynastií Ming a Qing jako obětní a uctívací místo pro dobrou úrodu, požehnání dobrého počasí a podobně. Viděli jsme tam taktéž hudební vystoupení tradiční čínské hudby. Docela unavení, jsme se šli naobědvat do nákupního centra evropského stylu. Výborným vylepšením ale bylo zimní kluziště přímo uprostřed, takže se na něj z vyšších pater dalo koukat. Číňané jsou dost vynalézaví. Samozřejmě se tu ještě prolíná totální luxus s velkou chudobou a nečistotou, ale v mých očích bude Beijing brzy (a zvláště v průběhu a po olympijských hrách) jedno z nejdražších a nejpěknějších měst na světě. Teď se tu vše přestavuje, staré budovy se bourají a nové rostou, Beijing se rychlým tempem mění. Co se týče dopravy, je to totální chaos. Ačkoliv je většina silnic i křižovatek asi čtyřproudových (osmi jsem zatím viděl max), město se potýká s velkými zácpami. Další pruh je vyhrazen pouze pro kola, kolo je vůbec nejoblíbenějším dopravním prostředkem v Beijingu. Nevím, jestli je to kvůli účinnosti dopravy, nebo důsledek chudoby. Chaos ale nastává právě na křižovatkách, kde z pohledu Evropana neexistuje jediné pravidlo pro přednost v jízdě. Funguje to tak, že se pořád jezdí ve všech směrech. Kupodivu to ale nenarušuje plynulost a neviděl jsem doposud jedinou nehodu. Všichni Číňani jsou zkušeni kličkovači a předjížděči.

O Kunmin Hu (Summer Palace) a Great Wall se možná rozepíšu později. Možná ale nebude čas.;-)

Napsal Luděk Šalom