http://egoban.blogspot.com

Kapitoly z dějin go u nás

Před několika lety v plzeňském go klubu jeho tehdejší předseda Jiří Beran inicioval výzkum historie go v Plzni. Brzy poté, kdy byl tento zpočátku skromný projekt zahájen, se začaly objevovat nové a nové skutečnosti a náš zájem se rozšířil na celé území našeho státu. Při zkoumání a konzultování nově získaných faktů jsme zpočátku narazili na nezájem akademických kruhů, nicméně po nějakém čase jsme přeci jen získali několik vědecky erudovaných spolupracovníků, kteří nám pomohli posunout celý výzkum výrazně vpřed. Přesto i teď, po několikaleté usilovné práci, si připadáme být stále na počátku. Dosud jsme své objevy neprezentovali na veřejnosti, dá se říci, že jsme je přímo tajili, vedeni obavou z nepochopení. Nyní, když jsme si ohledně dějin go u nás vytvořili přeci jen jakýsi rámcový obraz, rozhodli jsme se pro publikování našich dosavadních výsledků. Od tohoto kroku si především slibujeme vzbuzení většího zájmu nejen mezi širší odbornou, ale i laickou veřejností. Proto naše práce není přísně vědeckého rázu a prozatím jsme raději zvolili formu populárně naučnou.

Kapitola I. Ludus diabolicus

První hmatatelné stopy po hře go u nás pocházejí až ze sedmého století po Kristu. Jejich zdrojem jsou především stará slovanská žárová pohřebiště. Ačkoli byla tato vzhledem k malé sociální stratifikaci tehdejší slovanské společnosti téměř bez milodarů, přeci jen se nám dochovaly některé drobné, ale velice významné nálezy, z nichž lze usuzovat, že naši předci pravděpodobně již go znali. Otázkou však zůstává, zda- li jej rovněž hráli. Považujeme totiž za prokázané, že tuto hru s sebou přivezli z Asie avarští nájezdníci, ale z dosavadních poznatků lze jen těžko zjistit, zda se rozšířila i mezi slovanským obyvatelstvem.

Nejvýznamnější nález nepochází z našeho území, ale z avarsko-slovanského pohřebiště v Devínské Nové Vsi. U jedné z honosnějších uren, podle vnějších atributů zřejmě náležející významnému avarskému válečníkovi, bylo nalezeno 123 pazourkových a 111 pískovcových opracovaných kamínků. Kamínky obou druhů jsou nepravidelného kruhovitého tvaru a v průměru měří 1, 5 - 2 cm. Jejich nález svého času vyvolal mezi archeology mnohé rozpaky. Vznikly četné spory o to, k čemu mohly sloužit. Názoru, že šlo o ozdobné předměty bylo vytýkáno, že na takto významného muže se jedná o výrobky z nepříliš vzácného materiálu, jejich opracování není zrovna precizní a není jasné, jak by měly být jako šperk prakticky využity, neboť nikde nebyly dírky a ani žádné stopy po zasazení do kovu. Doktor Kramárik z katedry archeologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského vyslovil názor, že takto si avarští válečníci označovali počet zabitých nepřátel, který zastával s takovou vehemencí, až se o tom ve vědeckých kruzích začaly dělat vtipy. Zvláště když se posléze snažil vypořádat s problémem, proč jsou kamínky dvojího druhu, tím způsobem, že došel se svou hypotézou dokonce tak daleko, že prohlásil, že zabité nepřátele označují pouze pazourkové kamínky, zatímco pískovcové představují počet získaných žen. Naše vysvětlení, že jde o kameny ke hře go nám přijde přeci jen o něco přijatelnější. Je jen zvláštní, že nikde nebyla nalezena deska ke hře. Snad by mohlo být vysvětlením, že pro kočovné kmeny nebylo praktické převážet tak neskladný předmět. Mnohem jednodušší asi bylo prostě si ji nakreslit do udusané hlíny nebo si vyrobit nějakou provizorní v místě tábořiště, kterou tam pak zanechali.

Nyní se nám jeví v jiném světle i některé nálezy pocházející z našeho území. Podobné objevy byly totiž učiněny i v některých českých a moravských lokalitách (např. na Klučově, v Prachovských skalách či ve Velaticích u Brna). Jejich rozsah však zdaleka nedosahuje důležitosti nálezu z Devínské Nové Vsi. Většinou šlo jen o objevy jednotlivých kaménků a jejich význam je zřejmý pouze ve srovnání s ním. Vzhledem k tomu, že u nás nebyla nalezena žádná větší souprava, panuje všeobecně domněnka, že slovanské obyvatelstvo go samo nehrálo a nalezené kamínky byly Slovany získány a uchovávány z jiného důvodu než pro účel hraní. Ovšem více ukážou další výzkumy.

Dalším zásadním archeologickým objevem by mohl být ve 20. letech minulého století učiněný nález netradičně zdobené urny na pohřebišti v Přítlukách na Dyji. Celá je pokryta horizontálními a vertikálními čarami, jež vytvářejí poměrně pravidelný čtvercovaný motiv. Mezi nalezenou keramikou z této doby se jedná o zdobení tohoto druhu zcela ojedinělé. Přesto bychom jen stěží mohli obhajovat myšlenku, že by vzor mohl představovat desku ke hře, kdyby se na urně nevyskytovaly ještě tři nepravidelně rozmístěné kruhy. Problém pro naši hypotézu, že by se mohlo jednat o primitivní symbolizaci desky a na ní umístěných kamenů, spočívá v tom, že tyto kruhy (které by i dle poměru velikostí s jednotlivými čtvercovými poli mohli skutečně představovat kameny) nejsou umístěny přesně na průsečících čar a zdá se, jakoby byly rozesety víceméně náhodně. Snad bychom to mohli vysvětlovat tím, že zhotovitel urny go jen zahlédl, aniž by porozuměl smyslu hry. Jsme si však vědomi, že zatím se jedná o pouhé hypotézy.

Ve svém výzkumu jsme se posunuli výrazně dál, když nám magistr Vaněk z Orientálního ústavu AV ČR představil odborníka na kulturu kočovných národů středoasijských stepí profesora Zhao Angonga z Pekingu. Ten přijal naše pozvání do Plzně, kde jsme s ním strávili jeden pozoruhodný den. Naše odhodlání získat z něj co nejvíce informací ohledně go u Avarů narazilo na jeho nikdy neutuchající zvídavost. Za jedno odpoledne jsme s ním navštívili plzeňskou věž, podzemí, výstavu o plynofikaci Plzně, pivovarské muzeum, fotbalový zápas a vše zakončili ve vyhlášené restauraci Na Spilce v areálu pivovaru. Tam teprve se nám z pana profesora konečně podařilo získat mnoho zajímavých poznatků.

S největším zanícením nám zde vyprávěl o tom, jak byli Avaři neuvěřitelně soupeřivý národ. Měli desítky různých sportů a her, ve kterých se utkávali v každé volné chvilce. Poté co se naučili go, stalo se prý velice brzy jednou z jejich nejoblíbenějších zábav a záhy jedinou deskovou her, kterou uznávali. Žádného Avara by prý nikdy ani nenapadlo hrát jen tak. Sázeli se o cokoli. Od jednoho „tu“ (svazeček koňských žíní, nejmenší avarské platidlo), přes jiným kmenům ukořistěné ženy až po nebeský trůn čínského císaře. Zvláště tyto neskutečné sázky, které prohravší nebyl s to splatit, prý vyvolávaly mnoho zlé krve. Nezřídka se stávalo, že se strhla bitka, která někdy končila smrtí jednoho z hráčů. Profesor Zhao Angong dokonce soudí, že toto byl jeden z důvodů oslabení avarského kmene, který tak byl donucen opustit stepi a vydat se na západ. Nemohlo být go nakonec i jedním z rozhodujících faktorů konce avarského drancování střední Evropy?

Avarský styl go byl prý velice přímočarý. Neustále směřovali k zajetí soupeřovy skupiny a bez rozmyslu vše střihali. Pohrdali hráči, kteří se snažili budovat si území. Žádný z nich by nikdy nepřijal handicap. Dodnes se obzvláště v severních oblastech Číny užívá slovního spojení: „Hraješ jako Avar.“

Toto vše je jen zlomek toho, co jsme se od pana profesora dověděli. Nakonec jsme se rozešli ve velmi přátelském rozpoložení a na rozloučenou nám daroval svou publikaci týkající se předmětu našeho zájmu. Bohužel je celá napsaná v čínštině, ale magistr Vaněk nám ji přislíbil přeložit ihned po dokončení své disertační práce o rozmachu čínského krajkářství v období dynastie Ming.

Největší objev však pro nás znamenalo otištění článku profesora Addingtona v British Historical Review, týkajícího se teprve před třiceti lety objevené tzv. „Kodaňské kroniky“ (někdy též podle domnělého autora nazývané Erdolfovy), pocházející právě ze 7. stol. Její nepatrný zlomek byl zásahem štěstěny objeven v oddělení historických tisků knihovny města Kodaně. Tvořil totiž vnitřní základ vazby cenného Mattiolliho herbáře ze sklonku 16. stol. Příběh jejího objevení se zdá být až anekdotický. Jak Addington uvádí, zdejší knihovník Per Holstadt už několik let trpěl nepříjemnou dnou, které ho nebyl nikdo s to zbavit, a tak se rozhodl vyhledat pomoc u klasika lékařského umění. Při manipulaci s knihou se však dopustil za jiných okolností neodpustitelné neopatrnosti a odchlípla se mu část vazby. Když se snažil zahladit stopy, všiml si starobylého textu. Zvítězila v něm profesionální čest a vše oznámil. Pak následovaly roky složitých restauračních prací, než byl profesor Addington připuštěn ke zkoumání obsahu. Ačkoli je celý jeho článek vrcholně zajímavý, pro naše bádání je relevantní pouze jediná citace z Erdolfovy kroniky: „Avari ludus diabolicus ludunt.“ (tj. „Avaři hrají ďábelskou hru“). Bohužel, následující text je nečitelný a pro nás tak nenávratně ztracen. Ale po všem, co už jsme zjistili, a především po vyprávění profesora Zhao Angonga, vůbec nepochybujeme, co může být ona „ludus diabolicus“.

Připravil: Jakub Mírka