Vendelín: Jak si se dostal ke go a co tě na něm poprvé oslovilo?
Hidoshito: (povzdechne si) To je složitá otázka. V jednom nejmenovaném časopise jsem na ni dokonce už odpovídal. Budu tedy stručný. Nějakým nedopatřením se na moji základní školu dostavil Petr Valášek a začal tam vést kroužek go. Hra mě nadchla hned od počátku. Přišla mi dost "exotická".

Hidoshito: Jak je to s tvými počátky, Vašku. Kolik let hraješ go a jak to s tebou vypadá do budoucna?
Vendelín: Začínal jsem před zimou roku 2001, přes internet mě zlákala Anička Bernáthová. Bylo to však spíše kvůli mystice. Sešli jsme se na listopadovém turnaji v Ostravě a tam jsem poprvé ucítil část atmosféry, která mě táhla k poznání hry. Určitě mě láká vyšší úroveň hry, ale při mém vytíženi to půjde dost pomalu, navíc cítím v mé třídě velkou konkurenci. Co by určitě nemělo padnout, je moje angažování do publikování a osvěty v českém go, protože to částečně souvisí s mou prací.

Hidoshito: Můžu se zeptat, jaká je konkurence u desátých kyu? To by mě docela zajímalo.
Vendelín: Teď z hlavy nevím, kolik je u nás goistů kolem 10. kyu, ale je určitě velká - už jen proto, že jsem tři roky nehrál.

Vendelín: Před tím než si se o go dozvěděl, měl jsi něčím blízko k orientální kultuře?
Hidoshito: Tak to vůbec! Jelikož jsem na go narazil ve dvanácti letech a před tím jsem si hrál akorát na pískovišti. S kamarády v mém věku jsem provozoval fotbal, hokej a všechny možné hry i ne hry. Ale kultura a ještě k tomu orientální, mi v té době neříkala absolutně nic (smích).

Hidoshito: Aby rozhovor neubíhal pouze jedním směrem, na chvíli od go trošku odbočím. 9.června začíná pro sportovní fanoušky opravdový svátek - MS ve fotbale. Jak to vidíš s našim týmem? Postoupíme ze skupiny? A zajímá tě vůbec fotbal?
Vendelín: Určitě jako ty i skoro každý jsem fotbal hrával, ale časem jsem zjistil, že to fyzicky nedávám. O fotbal se zajímám jen okrajově a teď jej hodnotím jen čistě esteticky. Tak mi občas přijde, že jsou naši "lepší trdla" (zachechtání). Každopádně jim držím palce u nohy a věřím, že ze skupiny postoupí z dobrého místa. (Hidoshito se hlasitě rozesmál a padá pod stůl)

Vendelín: No a jak ten náš fotbal vidíš ty? Jinak mi přijde, že se zajímáš o dost různých věcí, máš i jiné koníčky?
Hidoshito: Pro mě je fotbal a sport vůbec velkým koníčkem. Ať už je to sledování zápasů v televizi či aktivní sportování. Kromě fotbalu a samozřejmě go rád hraju squash, tenis, ping-pong, ... no prostě všechno, co mi alespoň trochu jde. K oblíbenému hokeji se bohužel už moc nedostanu, ale v mladším věku jsem ho “šmrdlal“ před barákem každý den. Ale zpět k té první otázce. S našim fotbalem to vidím velice dobře a věřím, že se na mistrovství potkáme s Brazilci, ať už v osmifinále nebo až ve finále. A co se týče jiných zálib, tam převažuje hlavně hudba, filmy, občas si i něco přečtu. Poslední dobou mě však zcela pohlcuje internet a s ním spojený eGoban.

Hidoshito: Mnoho českých goistů tě moc nezná, někteří tě snad ani nikdy nespatřili. Čím to je, že působíš tak nenápadně? Já si tě pamatuji z jedné oslavy narozenin a tam si působil více než nápadně.
Vendelín: Hodně na sebe slyším otázky typu: „čeho se bojíš?“ nebo „ty se snad stydíš?“ … mně to tak nepřijde, většinou jsem hodně upřímný a rád si dělám ze všeho možného legraci. Zato jsem ale dost lenivý a do některých zákoutí republiky se mi také kvůli finanční situaci moc nechce. Někdy když přijde čas a nemusí to byt jen podobné akce, tak o sobě dávám hodně vědět. Přiznávám, že se občas rád předvádím, ale většinou jen když mi k tomu dopomůže několik bublinek alkoholu. Další den se ale nemůžu třískat do hlavy a říkat si: „co jsem to zase dělal?“, protože mi tam už třískají permoníci.
Hidoshito: Znám tě docela dobře a musím říct, že na mě působíš velice klidným až tichým dojmem, avšak tvůj smysl pro humor je nenapodobitelný a měl by sis ho dát patentovat (smích).

Hidoshito: Předběhnu tě s otázkou. Vím o tobě, že žiješ se svou přítelkyni v jednom ostravském bytě a to v dost zajímavé čtvrti. Mohl bys ostatním prozradit ještě něco víc ze svého soukromí? Co vlastně teď děláš a jsi se svým dosavadním životem spokojený?
Vendelín: Určitě můžu říct, že jsem s Lídou hodně šťastný. Navíc dělám to, co jsem chtěl a pořád chci - tedy pracuji s internetem, dělám design, grafiku a chystám se i do vyššího podnikání. Taky studuji na ostravské univerzitě a je to dost zvláštní škola. Mrzí mě, že se nedokážu na tak lehkou školu dostatečně učit (povzdech).

Vendelín: Naopak ty teď studuješ na Karlově Univerzitě filosofii a … , teď si nemůžu vzpomenout, jak se tomu říká (usmívá se). Už víš, co budeš dělat dál a bylo by podle tebe zajímavé propojit získané vědomosti do goistického prostředí?
Hidoshito: Moc mě nepřekvapuje, že se na to ptáš (úšklebek). Mým hlavním oborem je teologie a už jsem to od goistů dostal několikrát sežrat. Navíc si vedu podobně jako ty. Pořád se ptám: „Proč mám tolik problémů s tak jednoduchou školou?" (úsměv). Asi už jsem na učení starej. Nevím. A fakt nemám páru, co budu dělat potom.

Hidoshito: Pojďme zase na chvíli ke go. Jsi hráčem ostravského klubu, který je momentálně, zdá se, na ústupu. Jeho dlouholetý "šéf", pořadatel turnajů a zároveň nejsilnější hráč - Martin Cieplý - přešel do ústraní a vypadá to, že se bude věnovat go už pouze rekreačně. Nemáš trochu strach, že za pár let Ostrava vymizí z goistické mapy?
Vendelín: Toho jsem si taky všiml a trošku mě to mrzí, protože bych potřeboval hrát s více stejně silnými hráči. V čajovně se už dlouhou dobu schází stejná partie v téměř nezměněném počtu. Je to hlavně tím, že kluci šli na školu a kromě turnajů je skoro nevidím - mimochodem taky už jsem v čajovně dlouho nebyl. Podle mě by pomohlo sjednotit dvě skupiny: z čajovny a hospody. Mně osobně moc nevyhovuje ani jedno prostředí. V čajovně se dost špatně sedí a v hospodě zase není moc klid. Tomu, že by se Ostrava ztratila z goistické mapy, ale nevěřím.

Vendelín: A jak je to vůbec s tvým koncem? Proč ses rozhodl k takovému kroku? Mně to přijde docela škoda, občas jsi porážel i českou špičku včetně Ondřeje Šilta jako šestého dana. Navíc bys měl ještě dlouhou, a věřím, že i skvělou budoucnost.
Hidoshito: (tváří se zachmuřeně) Na tohle se mi fakt těžko odpovídá. Určitě to nebylo náhle rozhodnutí, jak si většina lidí myslí. Promýšlel jsem to asi tři měsíce a až pak došlo k drastickému rozhodnutí, které trvá doteď. To, že jsem porazil několik silných hráčů, na tom nic nemění. Můj návrat k aktivnímu hraní se váže k turnaji OZA v Amsterdamu. Tím jsem “kariéru“ ukončil a návrat zpět vede pouze touto cestou. Nevylučuji však ani to, že mi najednou lupne v bedně a zničehonic zase začnu hrát. V tuto chvíli je ale jisté, že mě goisté uvidí hrát nejdříve na Oze v roce 2008 a pak asi zase dlouhé dva roky nikde. Doufám, že Ozu nezruší (zase se usmívá).

Vendelín: Asi před půl rokem jsme díky tvé velké odhodlanosti spolu rozběhli první goistický blog eGoban. Co tě k tomu vlastně vedlo? Na blogu je taky docela velká návštěvnost, myslíš, že se z něj v budoucnu stane dost zajímavý goistický portál opravdu pro všechny?
Hidoshito: O historii eGobanu jsem nedávno něco napsal, ale to by mělo vyjít až v tištěném eGoban-almanachu na konci roku. Hlavní věc, která mě vedla k rozjetí eGobanu, byla totální neinformovanost o zahraničních turnajích a výsledcích našich hráčů. Jelikož jsem pár turnajů taky objel, vždycky mě štvalo, že většina goistů u nás ani nevěděla, že se nějaký turnaj v zahraničí vůbec hrál. Maximálně se doslechli o mistrovství světa a tím to většinou haslo. A přitom se našim vždycky docela dařilo. Jinak ta návštěvnost mě samozřejmě těší! Trošku mě ale mrzí, že se zapojuje málo lidí do komentářů, anket a diskuzí vůbec. Přijde mi, jako by se něčeho báli, ale přitom není čeho. Snad se to do budoucna ještě zlepší.

Hidoshito: Když jsme u toho eGobanu, mohl by ses všem svěřit, jaký je vlastně Půlčík spolupracovník? Někde jsem zaslechl, že je to pěkná sketa a snaží se všechno ovládnout? (virtuálně pomrkává)
Vendelín: Půlčík není žádná sketa, to by mě ani nenapadlo. (směje se a zároveň ušklíbá) Jako spolupracovník je úplně skvělý. Hodně mě nutí, abych něco dělal a takových lidí potřebuji kolem sebe hodně, alespoň z každého odvětví jednoho. Naopak si myslím, že v možnostech, co se týká eGobanu, je docela nesmělý nebo spíše nedůvěřivý. To může být pro budoucnost eGobanu a jeho rozšiřování překážka, ale věřím, že se časem nechá zlomit. (s jistotou se usmívá)

Vendelín: Máš u goistů nějaké nepřátele, kteří se ti protivili už od prvního setkání nebo jen ty, kteří se pro tebe v průběhu goistického života přetvořili k horšímu? A teď to nejhorší: „Nebal by ses je veřejně vypíchnout?"
Hidoshito: Řeknu to asi takhle. Poznal jsem několik goistů, kteří se zpočátku jevili jako kamarádi, ale nakonec se z nich stali “nepřátelé“. A naopak z dosti lidí, které jsem dříve moc nemusel, se pro mě stali fakt dobří kámoši. Je to asi jako v normálním životě. Konkrétní jména ale říkat nebudu a ani to není potřeba, jelikož goistů je málo a všichni se mezi sebou jakžtakž známe. Jinak se snažím vyjít s každým, ale když to nejde, lámat přes koleno se to prostě nedá.

Hidoshito: Já tvou otázku obrátím, jelikož taková bytost jako ty mít nepřátelé snad ani nemůže. Kdo ti z goistů nejvíce sednul a bereš ho teď jako kamaráda? Samozřejmě kromě mě. (potutelný úsměv)
Vendelín: Znám pár definic filosofů, kteří říkají, že největší přítel je ten, který ti řekne o tvé nedokonalosti a naopak nepřítel je ten, který ti pochlebuje. Jinak těch lidí v go je spousta, ale asi je ještě neznám natolik, abych je před ostatníma mohl vyzdvihovat. Ale Ostraváci jsou mi samozřejmě asi nejblíže.

Vendelín: Prozradil bys ostatním, kdo je pro tebe dobrým vzorem goisty a zároveň dobrým člověkem?
Hidoshito: Těch vzorů je určitě víc a z každého jsem si vzal něco jiného. Je zajímavé, že nejvíc vzorů mám z Plzně. Čím to asi bude? (úsměv) Jinak mi do života hodně dali kluci z Místku - Petr s Ivošem. Vždycky jsem je bral tak trochu za bráchu a tátu zároveň.

V tuto chvíli byl rozhovor přerušen. Pokračování přiště a nebo taky nikdy.